Poklad skrytý v dětské duši

V poslední době poměrně hodně času trávím s malými dětmi – třemi kluky. :) A někdy je to vážně „o ústa“, :D ale zároveň to pokaždé stojí za to a navíc vždycky když jsem s klučíkama, tak mám takovou vnitřní jistotu, že svůj čas právě teď  trávím dobře. Ať už spolu vymýšlíme nejrůznější blbiny - hrajeme si na piráty, dinosaury, stavíme z plastelíny obyčejné pajduláčky nebo z lega honosné paláce (kluci mají takovou fantazii, o které se holčičkám a někdy i velkým holkám :D ani nesní) nebo čutáme s balónem, plácáme bábovičky nebo blbneme „na hříbku“, mečujeme se - což vypadá asi tak, že sotva vyjdeme ven s mou naivní představou poklidné procházky, dva starší klučíci vezmou první lepší klacek který jim přijde pod ruku a začnou se bít (dětským způsobem) ale přesto je vidět, že to berou naprosto vážně. Jako by měli opravdové meče a šlo o skutečný souboj. A i když se vždycky trošku bojím, aby si nechtěně neublížili, snažím se do jejich boje nezasahovat až do chvíle, kdy už jde opravdu o zdraví. :) No a když Davídek - ten nejmenší, kterého v tu chvíli držím na rukou z „fusaku“ vytáhne alespoň ručičku a po vzoru starších brášků s ní začne máchat ve vzduchu, tak… prostě nemám slov :) a jak se lidově říká - „jdu do kolen.“ :)))

Nebudete-li jako děti… často mi tahle věta přijde na mysl, protože dětská duše - to je skutečný poklad, který se „my velcí“ sice snažíme chránit a opatrovat, ale asi nás ani nenapadne, že bychom se od těchto malých pokladů mohli i učit. Tak např. důvěře…

DĚTI DŮVĚŘUJÍ

Třeba už si to ani neuvědomujeme, ale když jsme byli dětmi, věřili jsme svým rodičům bezvýhradně. A přesto, že jsme nevěděli, jestli to či ono pro nás je nebo není nejlepší – věřili jsme jim... Napadá mě paralela ve vztahu dítěte a otce = člověka a Boha.

Jakou má dítě jistotu, že to s ním rodič myslí dobře? Má ji velkou, ale ne 100%. Jeho důvěra v rodiče je ale 100%. Jakou má jistotu člověk, že to s ním Bůh myslí dobře? Má ji 100%. Jaká je ale jeho důvěra v Boha? (Procenta se neodvažuji odhadnout…)

DĚTI JSOU UPŘÍMNÉ

Třeba když jsem poprvé krmila ročního Davídka třeným banánem (až po tom co dopapal jsem pochopila, proč mi jeho maminka nachystala „tričko na krmení“) :) prskal totiž ten banán všude kolem sebe. Jeho starší bráška mě chvíli pozoroval a pak řekl: „Bejatko, ale mamce to jde líp“ :D (V takových chvílích člověk ani nemůže jinak, než se od srdce zasmát a uznat, že je to tak. :)

Jednou jsme zase s klučíkama šli na náš oblíbený hříbek a ten nejstarší - Miki, který má 5 let po té, co kolem nás prošla paní, které jsme se díky její korpulentnosti tak tak vyhnuli pronesl větu: „Ta paní je ale tlustá“… A řekl to dost hlasitě na to, aby to paní slyšela. Ech, co chcete v takovou chvíli té malé čisté a ryzí dušičce říct – že se to neříká? Vždyť má pravdu. Ano, uznávám, taktní to není, ale pravda to je…

Anebo si vzpomínám, jak mě jednou Miki pobavil když jsme šli do obchodu na nákup. Malá samoobsluha, do které se sotva vejdete s kočárkem a k tomu 4 ručičky, které si všechno musí osahat :) Uhlídat je? Nereálné. :D Ale ne, jsou to hodné děti, takže i když jsem koupila nějaké dobrůtky navíc, většinu sladkostí, co mi během vteřiny naskládaly do koše poslušně vrátily do regálu. :)

Šla jsem koupit salám dle seznamu jejich maminky. A říkám paní prodavačce: „Prosím 20 DEKA šunky“. Paní prodavačka mi ji zabalila, já ji dala spokojeně do koše a že půjdu koupit další věci a v tom jsem si všimla Mikiho potutelného úsměvu, tak jsem se ho zeptala: „Miki copak je?" A on se na mě podíval a řekl: „Beátko, ale to není DEKA, to je přece salám!“ :DDD

A TO JE MOC DŮLEŽITÉ - DĚTI SE NEBOJÍ PŘIZNAT, ŽE MAJÍ STRACH

Miki má moc rád večerní hru, kdy v pokoji zhasne, schová se pod deku tak, že mu vykukuje jen hlava a občas posvítí baterkou na strop s hláškou typu: "Bei, schovej se, nad náma letí pterodaktyl.“ No co si myslíte? To víte, že se schovám. :DD Spolu s oběma dalšíma klučíkama. Prostřední Štěpánek se taky rád bojí, ale zase ne moc a tuhle noční hru má rád jak kdy. Tentokrát si ale usmyslel, že bude odvážný a  neschová se se mnou a Dajikem  pod deku, až zase poletí nějaký dinosaurus. :) Dokonce se neschová ani s Mikym, ale sám. Nevím kde se ta odvaha v tom malém človíčkovi vzala, ale šel až nakonec pokoje (velkého pokoje) a že se tedy schová. Když byl schovaný, Miki zahájil hru tak, že zhasnul. Chvíli bylo ticho, pak hláška o letícím dinosaurovi a Štěpánek to nevydržel a začal volat, tedy spíše křičet: „Bejatko, Bejatko, kde jsi, já mám strach.“ Dříve než jsem stihla rozsvítit, doběhl Štěpánek celý ustrašený ke mně a objal mě kolem kolen. Honem jsem ho vzala do náručí, začala ho utěšovat a rozsvítila jsem. V tu chvíli sice bylo po hře, ale Štěpánek už se nebál. On se ale nepřestal bát až když jsem rozsvítila – přestal se bát ve chvíli, kdy jsem ho držela v náručí. Vidíte zase tu paralelu vztahu člověka s Bohem?

My lidé se bojíme, stejně jako Štěpánek máme strach, ale na rozdíl od něj si to často nechceme přiznat. Náš problém není v našem strachu, ale v tom, že nehledáme Boha. Jako dítě hledá svého otce. Jako Štěpánek v tu chvíli hledal mě. Nevoláme: „Bože, můj nebeský tatínku, já mám strach“ a nerozběhneme se k němu, aby nás zvedl do náručí a utěšil...

Kéž bychom v sobě našli „odvahu mít strach“...

A tak bych vás (i sebe:) chtěla povzbudit, abychom věřili svému dobrému nebeskému Otci, abychom k němu byli upřímní (protože on do našich srdcí stejně vidí ;) takže jakákoli naše neupřímnost je z naší strany i velkou pošetilostí) a abychom se nebáli přiznat (si), že máme strach, protože nebudete-li jako děti... ;)