Automaticky šťastná?

Je minuta po půlnoci – 11.11. 2010 (krásné datum). Ještě před minutou mi na Signálech svítila hláška, kterou jsem se včera snažila vymazat – marně :) Beatrice má dnes narozeniny a minutu po půlnoci tam stojí: Beatrice měla narozeniny. (včera) :)) Tak mě to celkem pobavilo, jak moc se může změnit během jedné minuty.

Dnešní den D (vlastně včerejší :)  - den, kdy „Wow, máte narozeniny"– všichni vám přeji jen TO NEJ, ať to pořádně oslavíte a vy máte pocit, že „musíte“ být tak nějak automaticky šťastni.  Ale co když  tak nějak automaticky šťastni nejste???

Dnešní den začal skutečně krásně. Tak obyčejným a přitom tak nádherným přáním. Jen malá hořící svíčka v dlaních mých drahých za zpěvu milé písně a v ruce drobné dárečky. Takové malinké skromné přání může se zdát, ale bylo to právě to, na které se nezapomíná…

Na 8 jsem běžela „ke klukům“ jako slečna na hlídání :) Dajinek, ten nejmladší (7-měsíční mimoušek) měl rýmu a teplotu a tak když jsem ho jen na chvíli položila do postýlky, abych udělala klukům snídani a čajik, tak začal plakat. Když už jsem ho nosila dvě hodiny a přemýšlela nad tím, jak zvládnu další dvě (9 kilo je 9 kilo :) tak mi Dajinek dal takovou mega narozeninovou miminkovskou pusu, že jsem si málem sedla na zadek (ještě teď se směju, když si na to vzpomenu. :)

Krásný narozeninový den, no ne? Tak co si ta Beatrice pořád stěžuje. :)

Jenže…odpoledne jsem předala kluky jejich mamince a jela domů. U nás doma nebyl nikdo. Běžně by mi to nějak zvlášť nevadilo, vlastně bych spíše měla radost, že si můžu pustit nějaké oblíbené caraoce z youtube a z plna hrdla si zapět, aniž by se mě někdo ptal, jestli „jsem normální“. :D Ale dneska ne, dneska bych uvítala mamku a taťku s úsměvem a nejlépe mega čokoládou za zády. Jenže mamka byla nakupovat ve městě a taťka je teď pryč. Tak jsem tak seděla, průběžně odpovídala na přání která mi chodila a stále přemýšlela nad tím, proč „nejsem šťastná.“ Abych to uvedla na pravou míru – nebyla jsem nešťastná, ale ani šťastná – rozhodně ne tak, jak jsem si myslela, že bych v den svých narozenin měla být. A pak mi to došlo. To nebo lépe toho, který je (měl by být) tím nejpodstatnějším v mém životě jsem ze svého „velkého dne“ úplně vypustila…

Ještě byl ale čas – v cukuletu jsem se oblekla a běžela na večerní mši sv. Kázání o. Jana padlo jako hřebíček na hlavičku. Skončila mše svatá, zhasla světla a lidé odcházeli do svých domovů. Dnes více než kdy jindy jsem ještě toužila setrvat v JEHO přítomnosti, ale cinkot klíčů v rukou kostelníka mi jemně dával najevo, že už je čas. Když jsem zavírala kostelní dveře, cítila jsem se asi tak, jako když musíte rychle ukončit rozhovor s blízkým přítelem, se kterým si toho ještě máte tolik co říct.

Ale Pán je prostě borec :) Uvědomila jsem si, že je tady ještě přece kaple u sestřiček.Šla jsem tedy tam – s velkým nadšením, které mě ale každou další minutu kdy jsem čekala než mi bude otevřeno přecházelo. Nemohla jsem se dozvonit ani doklepat, mobil měla sestřička vypnutý. Rovných 30 minut – už jsem to málem otočila, ale v poslední chvíli mi kdosi přišel otevřít.

...a byl to krásně strávený čas… Protože ono stojí za to „najít si čas pro Boha“ – stejně se jmenuje i knížka od J.Philippa. (Má sice jen 123 stran, ale třeba já ji čtu – no už dlouho :) je stále se k čemu vracet.)

Když jsem přijela posledním busem domů a odemykala domovní dveře, byla jsem šťastná – opravdově šťastná…