Křehkost křišťálu není jeho slabostí, ale krásou.

3. 1. 2011 4:18
Rubrika: Thanx | Štítky: aneb Silvestr 2010

Nějak se mi nechce spát - snažím se číst „Příběhy lásky, které se opravdu staly“ vánoční dárek od G.Chapmana a Mišky s Peťou :) ale utíkají mi myšlenky a možná se mi i trochu stýská :) Heh, co jsem to napsala za "…" (sem patří všeříkající slovo, kterého se po Silvestru nějak nemůžu zbavit :o) A byl to právě letošní Silvestr, který mi nedá spát :) ne, nebyla to žádná noční můra, ale abych nepředbíhala ;)

Původně nás mělo jet – no hodně – potom se to zredukovalo zhruba na polovinu lidí i polovinu času, ale jeli jsme - bylo nás 5 (skoro jako v tom seriálu) + jedna aneb kluci a já :) (A to jsem si vždycky říkala, že bych nejela na nějakou akci, kde by byli jen kluci, nooo: „Nikdy neříkej nikdy“ :) Ale taky jsem si říkala, že 4 z nich patří mezi mé dobré přátelé a 5. je přítelem jejich a to už je samo o sobě zárukou dobré společnosti, což se potvrdilo. No, asi nemá smysl popisovat průběh celého Silvestru, to byste museli zažít, ale abyste měli alespoň trochu představu :)

Tak třeba tamnější kadibudka:D na tu asi nikdy nezapomenu :)) pila jsem jen nutné množství tekutin a to proto, abych ji svou návštěvou poctila co nejméněkrát. Když už jsem „musela“ a vešla do minidveří, které skrývaly mini prostory s miniotvorem – ne, to už si dělám srandu :D skrytě jsem začala nadávat, že tam není světlo – posvítila jsem tedy na minidveře a v tu chvíli jsem pochopila, že lepší bude tma :D

Nikdy nezapomenu na to, jak jsme ve sněhu hráli rugby s pytlem naplněným senem :) jak jsme smažili palačinky na pekáči, protože nebyla pánev :) jak se mě kluci nenápadně zeptali: "Bojíš se myší?" když zjistili, že je nás v místnosti místo šesti sedm :D ani na to, jak jsme si díky sms, ve které nám byl přán Požehnaný Nový Rok všimli, že už je 5 min. po půlnoci :DD (oslavili jsme to nakonec v 1 – rychlými špunty :) aj., aj., aj.

Ale všimla jsem si tam taky něčeho jiného. A to, že pro mě není snadné přijmout pomoc druhých lidí. Když jsem někdy slyšela od kluků poznámku na tohle téma, tak jsem ji nepřikládala moc velkou váhu – možná i proto, že se známe už dlouho a určitým způsobem jsem si na to, že to slýchávám už zvykla. Ale když jsem se před odjezdem snažila odsunout stůl, abych pod ním mohla zamést, řekl mi právě ten 5. klučina, který mě znal jen krátce: „Ty si asi nikdy nenecháš pomoct, že?“ a stůl za mě odsunul. Řekl to tak nějak mile, s úsměvem – taky jsem se usmála a řekla něco v tom smyslu, že to přece není zase tak těžké. A ten stůl skutečně těžký nebyl, ale o to tady nešlo.

Proč si nenechám pomoct? Omlouvala jsem si to tím, že to jsou věci, které zvládnu, tak proč by mi měl někdo pomáhat? Nebo lépe to vystihnu, když napíšu  - proč bych tím měla někoho otravovat – tak nějak to asi cítím. Jenže ony jsou i věci, které prostě nezvládnu, na které nemám dost sil. Zase si vybavuju cestu z našeho Silvestru, když jsme nasedali do kupéčka a abychom se tam pohodlně vešli, museli jsme dát batohy nahoru – fyzicky jsem na to neměla, abych svůj batoh (krosnu, byť jsem ji ze všech měla nejlehčí) zvedla a tenhle pocit mi rozhodně nebyl příjemný. Ale díky Bohu, než jsem vykoumala, jak to udělat bez pomoci druhých (přitom se jednalo o lidi, které dobře znám) kluci si toho všimli a batoh mi dali nahoru…

Bylo to pro ně gesto tak nějak samozřejmé, že to prostě udělali a nebylo co řešit. Myslím, že si určitě nevšimli, jak mi touhle pro ně maličkostí udělali radost a vlastně pomohli v situaci, ve které bych bez nich byla bezradná.

A to je právě ono – bez jejich pomoci bych byla bezradná… Víte, kdyby se člověk-žena vždycky mohla spolehnout na to, že tam někde bude nějaký muž, který ji pomůže… Jenže občas se dostaneme do situací, ve kterých si prostě musíme pomoci samy, dokonce občas kolem nás jsou i nějací muži, kteří když je poprosíme, pomohou, byť vnímáme téměř bolestně, že jejich pomoc je jako ta Šimonova při Křížové cestě – no, možná i my, budeme za tuto neochotnou pomoc vzpomínat jejich jména do konce časů :D

Né všichni muži jsou gentlemani, jako ti, se kterými jsem mohla strávit Silvestra, ale přesto, Bůh věděl, proč nás stvořil tak, jak nás stvořil. Jako muže a ženy, abychom se vzájemně doplňovali, abychom si byli vzájemně oporou a pomocí a abychom spolupracovali a nezkoušeli po hranice svých sil co ještě zvládneme a co už budeme muset přenechat druhým.

Přála bych si, aby všichni muži byli pozorní a vnímaví pomocí všem ženám a abychom my ženy dokázaly jejich pomoc přijímat i v malých věcech. Možná, že přijímat pomoc v malých věcech je pro nás ženy ještě těžší, třeba jako když mi jeden človíček vždycky pomáhal nasadit  na záda batoh. Když to udělal poprvé, podruhé, tak mě napadlo, že to přece nebude dělat pořád – vždyť ještě budeme přestupovat. :) A tak jsem se tomu trochu bránila, že v pohodě, že to zvládnu, ale když to udělal potřetí, někde uvnitř to hřálo – ani ne tak pomoc samotná, jako vnímavost a pozornost daného človíčka. Díky Bohu za každého z vás kluci+

 

PS: Jen pro ženy ;o) Holky, nechme si pomoci – nebojme se přijmout pomoc a nemějme pocit, že jsme příliš slabé. Jsme takové, jaké nás sám Bůh stvořil a pak, málem jsem zapomněla na své oblíbené: „Křehkost křišťálu není jeho slabostí, ale krásou“ ;o)

Já si to přijímáni pomoci dávám jako předsevzetí do celého nového roku a možná, že to pro mě bude ještě těžší, než nejíst čokoládu :DD ale myslím, že s pomocí Boží můžu zvládnout obojí. :)

Zobrazeno 5744×

Komentáře

Krys

tak prosí Boha, aby mu je nějakým způsobem doplnil a často si neuvědomuje, že Bůh mu pomáhá právě dobrými lidmi, které mu posílá do cesty

Beatrice

Pěkně Krysi, pěkně - díky za ta slova.

Zobrazit 16 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz