Nejkrásnějších 20 minut dnešního dne...

Ať už studujeme či pracujeme, myslím že se všichni potýkáme s každodenním shonem a taky nepříjemným ranním vstáváním. (Pravidlo č.1 čím později jdeme spát, tím hůře se nám ráno vstává – to je jasné, já vím J ale když si to tady napíšu, možná si konečně uvědomím význam těch slov J)  (o.k. ještě pravidlo č.2 – spánek do půlnoci je nejhodnotnější a ničím ho nenahradíte/me) pravidlo č.3 jít spát dřív než brácha a ségra (obrana proti jejich mluvení ze spaní a chrápání – kdo dělá co už tady raději prezentovat nebudu J ale teď už k jádru věci.

Tak jsem ráno vstala, sice né nějak přehnaně brzo – před sedmou, ale pro mě to je fakt náročné O-) před sebou vidinu poměrně náročného pracovního dne – znáte to, takový pocit „nic moc“ ani mamčino „udělám ti sváču a čaj“ mi náladu nezvedlo a vlastně jsem to brala nějak automaticky (mamka je fakt anděl - teda minimálně co se toho týká J od 1. třídy, každé ráno – čaj a sváča, přání podařeného dne, křížek na cestu a když vycházím z vrátek, otočím se a mamka tam stojí a mává – je to pro mě už tak automatické, že si jak moc je to krásné uvědomuju až teď, když to píšu…

Když nad tím přemýšlím – tohle by klidně mohlo být mých nejkrásnějších 20 minut dnešního dne, že? Vidíte a to je přesně ono, často hledáme něco krásného, úžasného, za něčím se honíme a při tom se stačí jen zastavit, otočit a uvědomit si, že nikam nemusíme spěchat, nic hledat – stačí věřit – je to tak snadné a zároveň tolik náročné… Proč je to  náročné pro mě? Protože mám stále tendenci spoléhat aspoň trochu na vlastní síly a přitom vím, že když to nechám Pánu, bude to to nejlepší co můžu udělat – jo, boj se sebou samým je vyčerpávající…

A tak sem sedla na bus, pak na vlak a otvírám dveře kanclu s vědomím, že mám pár minutový skluz (naštěstí to bylo f cajku, páč ve čtvrtky jsem „svou paní“ J) ale někdy je to o to horší, když nikdo nehoní vás, ale musíte se do práce tak trochu „dokopat sami“ protože je furt čas a pak se nestíhá… Mno ale nějak se to rychle skoulelo a bylo 11.30 – obědová pauza. Jo, zvažovala jsem že bych zašla na menu, ale možná i kvůli vlastní pohodlnosti jsem zaběhla do pekárny kde má pro mě paní (pokud příjdu) každý čtvrtek už přichystané takové obrovské croissanty J a i když sněžilo-pršelo, nechtělo se mi zpátky do kanclu dřív než skončí pauza, tak jsem radši courala po městě a jestli se tohle nedá nazvat vedením božím, tak už fakt nevím co J jdu si jdu a před očima věž kostela – „z blbosti“ jsem šla až ke dveřím a vzala za kliku (co kdyby náhodou bylo otevřeno) a světe div se, vlastně není se čemu divit J otevřeno bylo a co více! Vystavena nejsvětější svátost – tak to bylo NĚCO!!! Miluju tyhle chvíle, ve ztišení před Pánem – to je jako v jiném světě, tak bezpečně, krásně, jako když vás někdo koho máte rádi drží v náručí. Jen 20 minut, které byly ale cennější než celý zbytek dne.

Vím že co jsem napsala je neucelené, takové rozhozené, ale víto co? Je mi to šumec J Užívám si a vzpomínám na dnešních nejkrásnějších 20 minut v boží náručí a je mi prostě fajn ;o)