K čemu jsou andělé

Tak tenhle titulek mě oslovil, když jsem nahlédla do časopisu: “Milujte se!“(vážně skvělý časák), který jsem ten den dostala od NEJ kamarádky. Vzpomínám si na svou první dětskou modlitbu, určitě ji mnozí znáte taky:“Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, buď mi vždycky při pomoci“ Je úsměvná? Asi ano, ale když si uvědomím, s jak obrovskou až „naivní“ dětskou vírou, čistou duší a radostí jsem se jí modlívala, skoro se chci vrátit zpět.

V  časopise Milujte se! mě hlavně zaujala část o „MÉM ANDĚLI STRÁŽNÉM“, chápete??? Mém, ten anděl strážný je tady jen pro mě! Pán nás má tolik rád, že KAŽDÝ, BEZ VYJÍMKY (ať je dobrý, nebo špatný) má svého anděla strážného, který jej provází od kolébky (chrání nás ode všeho zlého, pomáhá v každodenních těžkostech, je s námi i když  je nám mizerně, cítíme se sami a vždy bude stát věrně po našem boku až do posledního dne našeho pozemského života, kdy konečně budeme moci spatřit jeho tvář).

Většinou si ale na svého anděla strážného vzpomeneme, až když je nám hodně těžko. Vlastně nevím, proč tady píšu v množném čísle, když jde o mě. Já jsem si na svého anděla strážného vzpomněla, až když mi bylo těžko.

Přemýšlím nad tím, jestli teď tady na Signálech, kde si můj příběh může přečíst „kdokoli“, chci napsat něco pro mě tak osobního, že jsem to ještě nikdy nedokázala nikomu říct. Ale jsem v takovém zvláštním duševním rozpoložení, že asi ano :) Tak se připravte, bude to nadlouho :o) 

Jednoho krásného letního dne, konkrétně 18. srpna 2004 jsem jela na kole do školy pro potvrzení o studiu, ovšem byla jsem pořádně naštvaná a tak jsem cestě nevěnovala příliš pozornosti…

A další moje vzpomínka je až zvláštní pocit chladu, který jsem cítila na své tváři. Pomalu a rozmrzele jsem začala otevírat oči. Najednou nade mnou stál muž v bílém plášti (chvíli mi trvalo, než mi došlo že jsem v nemocnici a že ten muž je doktor). Hned vedle něj stála mamka a i přes nepříjemné a ostré světlo, které mi stále nedovolovalo plně otevřít oči jsem viděla její nepopsatelně bolestný výraz ve tváři. Ten podivný chlad, který jsem cítila, byla jedna z mamčiných slz, která spadla na mou tvář… Ničemu jsem v tu chvíli nerozuměla a zase jsem upadla do milosrdného a bezbolestného spánku. Probrala jsem se (spíš mě probrali) až na „ipce“. Všecko, ale úplně všecko kolem mě bylo bílé, stěny, podlaha, lůžko, přístroje, ty hadičky co kontrolovaly mé životní funkce mě pěkně vytáčely a sestry a doktoři, kteří se mě neustále ptali na otázky typu: „Jak se jmenujete, co je dneska za den?“ taky.

Když už jsem se úplně probrala z II. stupně coma, (to dvojí předešlé procitnutí byl prý jen několikavteřinový záchvěv vědomí) konečně jsem se dozvěděla, co se se mnou stalo. Toho krásného letního dne jsem z boku narazila do autobusu. Diagnóza (laicky řečeno zněla): Pár prasklin v lebce, otřes mozku, zlomená klíční kost, proražený bubínek a nespočet modřin po těle. Vlastně jsem měla obrovské štěstí, že nenastaly komplikace, jak lékaři nazývali možnost krvácení do mozku.

Až z odstupem času vidím a hlavně jsem vděčná Pánu za to, jak dobře to dopadlo - bez jakýchkoli trvalých následků, jen s pár jizvami na těle. Ale byly i chvíle, kdy jsem se ptala:“ Pane proč? Proč já? Proč jsem tím nepřehledným místem nemohla projet o 5 vteřin dříve - nic by se mi nestalo“. Ale pak mě taky napadlo, že kdybych jela jen o 2 vteřiny dřív, skončila bych zřejmě pod koly autobusu…

Po týdenní „rekreaci“ :) na ipce mě konečně převezli na „normální“ pokoj. (Jak já jsem se na něj těšila – předčasně). Realita a převoz byly ale tvrdé. Díky tomu otřesu stačilo, abych pohnula hlavou o jeden blbý centimetr do strany a připadala jsem si jako na Centrifuze, kdy se se mnou točí celý svět.

Nemohla jsem ale stále přenést přes srdce neustálou „nutnou péči“ sestřiček, vlastní nesvobodu a neschopnost postarat se sama o sebe. Tímto chci také vzdát hold lidem z jakýmkoli handicapem, kteří jsou neustále odkázáni na pomoc svých blízkých, kteří to všecko dokázali přijmout a smířit se s tím, že takto prožijí celý svůj pozemský život. Vždyť u mě šlo o pár měsíců a jak těžce jsem to tehdy nesla…

Vzpomínám si na jednu noc, kdy jsem se mermomocí chtěla bez cizí pomoci dostat do koupelny, vždyť od mého lůžka byla vzdálená snad jen 1 metr! Jak náročné to ale bude jsem netušila. A tak když holky kolem mě usnuly, sestřička nás zkontrolovala a další nepříjemné buzení a svícení baterkou do očí mělo přijít až brzy ráno, vydala jsem se na svou „tajnou misi“ s krycím názvem KOUPELNA :) Problém byl v tom, že jsem prostě nevěděla jak chodit. Zní to asi nepochopitelně, ale po 13 proležených dnech a nocích, člověk zapomene kde co :) A tak jsem se pomalu zvedla, vytáhla jednu nohu, opatrně ji položila na chladící zem, pak druhou a asi půl hodiny jsem se „dostávala na nohy“. Hurá, stojím, křičela jsem v duchu. Teď už se jen pustit rámu postele a udělat těch pár kroků. Jeden, uff, druhý, jó, třetí, ještě dva a jsem tam ----- BUM… Jsem na zemi, cítím prudkou bolest a horké slzy skrápí nemocniční podlahu. Po chvíli jsem dostala neskutečný strach, nedokážu se zvednout, to přece nemám šanci zvládnout, ráno mě tady na podlaze najde sestra a pěkně to schytám. Ten pocit vlastní nicotnosti, neschopnosti, neskutečné bezmocnosti… Říkala jsem si: "Co budu dělat"?????

Už vím… tak upřímně a vroucně jsem se snad nikdy v životě  nemodlila :) Chvilkový pocit zatemnění mysli a najednou ležím v lůžku, přikrytá dekou a bolest je pryč. Ano, to byl ON, můj ANDĚL STRÁŽNÝ, kterého mi na pomoc poslal sám Bůh…Opravdu nevím jak jsem se tehdy do lůžka dostala (teda vím, určitě vím, že bez cizí pomoci jsem toho nebyla schopna). A tak se ptám, proč na svého anděla myslím jen když je mi zle, proč volám Boha, když potřebuji pomoct, proč tak často prosím a tak málo děkuji? Pane děkuji Ti že mi stále pomáháš, že jsi se mnou, že mě nikdy neopouštíš a že jsi mi dal mého ANDĚLA STRÁŽNÉHO.

Zdálo by se, že můj příběh končí. Následovalo ještě nespočet různých vyšetření a přece jen, jedna komplikace se vyskytla. Má klíční kost. Její úlomky se tak nešikovně roztříštily, že se začaly hrotit proti sobě a tlačit mi do kůže. Doktoři jsou lidé přímí, takže mi řekli, ať se rozhodnu sama, jestli chci podstoupit v té době riziko narkózy, ovšem s nejnižší možnou dávkou (abych se vzbudila) a tím pádem s pocitem plné bolesti hned po probuzení anebo že kosti necháme tak a uvidíme… (V duchu jsem si říkala, že je toho na jednu 17-letou holku moc). Ale jsem přece statečná (spíš jsem se tomu snažila věřit), takže jednoznačně operace.

Operovali mi tedy klíční kost, dopadlo to dobře, dráty byly na správném místě, ovšem probuzení bylo hodně tvrdé. Když jsem si představila, že to „peklo“ prožiji ještě jednou, až mi budou dráty vytahovat… Do té doby jsem neměla nejmenší tušení, co se skrývá pod pojmem „plná bolest“. Ovšem tady musím bohužel vytknout netaktnost a nedostatek pochopení (zřejmě z neznalosti) jinak milého nemocničního personálu.

Krátce po operaci, (nevezli mě ani do "probouzející" místnosti, protože jsem se probrala opravdu rychle) a zavezli mě na můj pokoj, i s mou postelí na mé „potupné“ prostřední místo v době návštěv... Holky byly šťastné a vesele debatovaly s rodiči, prarodiči, prostě vesměs rodinou (jak jsem slyšela z poza dveří) ale jen do chvíle, než přivezli mě… Najednou všichni zmlkli, nedokázala jsem zadržet slzy, které tekly proudem na můj nemocniční polštář. Opět neskutečný pocit bezmocnosti, bolesti. Ani tu pitomou deku jsem si pro paralyzovanost svého těla nebyla schopna přetáhnout přes hlavu… Nemám ani právo tady mluvit o vlastní bolesti, náročných životních chvílích, protože mnozí jiní lidé o nich ví bohužel mnohem, mnohem více než já. Pro mě to bylo skutečně těžké období, ale zároveň krásné. Krásné z hlediska opravdového zakoušení Boží lásky a pomoci.

Tímto příběhem (dlooouhým, za což se omlouvám a také smekám před těmi z vás, kteří ho pro jeho délku dočtou až dokonce :) chci poděkovat nejen Pánu, ale také lidem, kteří mi pomohli, své rodině, přátelům a taky chci poprosit o odpuštění Té, která si kvůli mé hlouposti tolik vytrpěla…